Znepokojuje mě, že nemůžeme častěji cestovat do regionů. (…)
V Městském divadle Brno (MdB) se systematicky zkoušejí rozmanité formy hudebního divadla. K rozsáhlé sérii muzikálových balad se nyní přidružil originální historický muzikál Devět křížů - stejnojmenný motorest je povědomý každému řidiči z dálnice D1, avšak jen málo kdo tuší, že toto místo nese název po vraždě devíti svatebčanů, ke které došlo roku 1540. Statečný statkář z osady Hluboká zachránil v lesích uherského handlíře koní jménem Luka, jenž se bezhlavě zamiloval do jeho dcery Elišky. Ta mu slíbila věrnost a čekání na jeho návrat z Uher s financemi, avšak čekání se natáhlo a ona svolila ke sňatku s Vavřincem, synem mlynáře. Svatba se nešťastně střetla s vracejícím se Lukou, v autorské licenci s hajným Kudlou. Autoři libreta Petr Štěpán a Miroslav Ondra tento strohý příběh vyprávějí jako historickou detektivku, kterou člen místního souboru Robin Schenk (ročník 1991) přetavil do impozantní dramatické kompozice. Lze v ní postřehnout četné inspirace, především samozřejmě zdejšími baladickými muzikály. Schenk na ně navazuje formálně i hudebním pojetím jednotlivých scén, nicméně nekopíruje, nýbrž řeší svou kompozici svérázně a s obdivuhodnou důkladností hudebně odlišuje nuance situací, příběhu i charakteristik postav. Snad až příliš odmítá chytlavé melodie; jedinou takovou je dojemná baladická píseň a vlastně leitmotiv muzikálu - Ty uherské koně. Schenk tak trochu operně skládá prokomponované plochy a dává do hudby texty z dramatické a emocionální linky, kterou mu připravili Štěpán s Ondrou svým poetickým stylem vyprávění. Do obsazení venkovských postav vložili symbolickou Dívku, glosující události - s étericky stříbrným a čistým hlasem ji zpívala okouzlující Elena Juráčková. Režisér Petr Gazdík role obsadil přesně podle typů, každá postava má ve společném prožitku děje jasně určený prostor a funkci. Elišku skvěle ztvárnila Kristýna Daňhelová, Luku Ondřej Studénka. Na převážně potemnělé scéně Gazdík vedl herce k přímočarému projevu, jevištní obrazy evokují strohé dřevořezby bez jakýchkoli zbytečností. Velmi zdařilý počin, jen by podle mého názoru chtělo dlouhou skladbu zkrátit a závěru dodat větší dynamiku. Zvláště oceňuji, že tvůrci přišli s vlastním námětem a příběhem; „zmuzikálovaných' filmů je dle mého názoru až příliš mnoho.
Starou moravskou legendu o kruté vraždě, která se dle kronik udála kolem roku 1540 ve vísce poblíž Velké Bíteše, uvedlo na svém velkém jevišti Městské divadlo Brno (MdB). Nový hudební titul Devět křížů od autorů Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry je v mnoha směrech skutečným zásahem do černého. A bouřlivé reakce diváků to jen potvrzují. (…)
Výsledkem ovšem není pouze zručný muzikál, který se drží lákavě zakrvácené předlohy a vrací ji do oběhu jako pouhý efektní spotřební a povrchní produkt muzikálového žánru, jenž je vyžadován dobou. Devět křížů v Brně okouzlí zručně vystavěnou i fabulovanou story, opravdu funkčním cizelováním a rozvržením charakterů (jak často v tomto žánru bývají postavy odbytě nahozené), poutavým básnickým libretem s hutným jazykem a navíc nosnou, zajímavou hudbou. Tvůrci v konjunkci všeho výše zmíněného vlastně dospěli k atraktivní podobě moderního hudebního divadla, které již není pouhým obratně proplouvaným muzikálem. V díle graduje dramatická hudební báseň či přesněji romantická balada. Lví podíl na tom má Schenkova nápaditá hudba, v níž lze zaslechnout skutečně všechno možné, aniž by posluchač měl pocit zvukového chaosu: místy zde nalezneme odkazy k folklóru, jinde až ke středověkému muzicírování, které jinde střídají velké, až symfonické plochy. (…)
Zajímavé je rovněž samotné jevištní zpracování v režii Petra Gazdíka. Pro fortelně napsané role našel ideální interprety, svoji přehlednou a funkční inscenaci režisér směřuje k působivému dramatickému finále, v němž se tato legenda jakoby vymaní z pout času a vrhá se do publika univerzální poselství o lásce, nenávisti či vydědění na různý způsob. To vše umocňuje jednoduchá scénografie Emila Konečného - vesničané z Hlubokého se zde nacházejí ve svém mikrosvětě, jedná se o uzavřený prostor sevřený hradbami z palisád, hrací území zde vymezuje ponejvíce šest vysokých pojízdných stěn z vysokých kůlů. Ostatně dřevo je zde ústředním scénografickým prvkem, k tomu je třeba připočíst kašírované balvany tvořící potok na forbíně. Zcela prosté a funkční jsou kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové, která u mužů místy akcentuje až uhersko-turecké střihy kalhot a plášťů.
Konstatovaná pozitiva libreta a hudební výbavy musí k publiku zprostředkovat herci. A zde na diváky čeká rovněž mnoho příjemných překvapení nejen v případě protagonistů. Příkladem je Dívka Eleny Juráčkové. Nejde pouze o nevšední půvab této slečny, nýbrž zejména o její čistý, odzbrojující projev na jevišti. Juráčková křišťálovým hlasem místy posouvá či zlověstně komentuje děj, jindy figuruje jako osudová persona, která dá zemřít i odstrčenému milenci Lukovi. V této roli se skutečně blýskne Ondřej Studénka, který svým jistým výkonem pěvecky, herecky i tanečně nastoluje otázku, proč se mu tak velká role nedostala v souboru již dříve. Jeho číslo Uherští koně patří (vedle několika dalších duetů) k vrcholům večera a připomíná někdejší folklorní školení a minulost mladého herce. Podobně jako je tomu u proradného Kudly (scénáristé tohoto padoucha zajímavě problematizují bez černobílého vidění) v bravurním, mocném výkonu Jiřího Macha, který rovněž nezapře a využívá zkušenost lidového zpěváka. Zkušená muzikálová herečka Kristýna Daňhelová jako prokletá nevěsta Eliška sází ponejvíce na lyrický projev, nese a rýsuje zejména téma osudové lásky k cizinci. Hudební i písňový motiv, v němž „dva kameny o sebe křísly', vychází ústřednímu mileneckému páru na výbornou. Herecky robustní, báječně lidskou figuru udělala ze své hospodyně Adléty Lenka Bartolšicová, jejíž bezvadná pěvecká investice i zemitý výkon je také velkou předností kusu.
Devět křížů po stránce libreta i muziky představuje syntetické hudební divadlo s důmyslnou architekturou, po stránce divadelního zpracování je zase herecky nepřecukrovaným a nepřestrašeným spektáklem, k němuž děsivá legenda lehce svádí. Tvůrci i účinkující zdařile propluli možným prvoplánovým uchopením krvavé hrůzy z dávnověku a představili silné moderní divadlo, které při repríze spontánně zvedlo diváky ze sedadel k mohutnému, oprávněnému aplausu. Přítomní k této romanticky ukočírované, baladické podívané návdavkem dostali sdělné poselství o tragických podobách lásky, jinakosti i xenofobie. A to vůbec není málo!
(…) Po všech těch Hamletech, Cyranech, Kleopatrách či Antoinettách se jedná o skutečně nosný příběh, který si o hudebně divadelní zpracování přímo říká. Trojice autorů k němu přistoupila volně, avšak věcně, známou tragédii nijak nedeformovala. Lehkou autorskou licencí je snad jen myšlenka, že za vraždami stojí víc pomstychtivý myslivec, než zhrzený milenec. Mladý hudební skladatel Robin Schenk se nechal inspirovat středověkou hudbou i moravskými lidovými nápěvy, kterým dal ovšem moderní muzikálový kabát. Zkomponoval i úchvatný hit „Ty uherské koně', který uvízne divákům v hlavě na dlouhou dobu. Ač je jedná o skladatelovu muzikálovou prvotinu, výsledkem práce jeho i obou libretistů je krásná divadelní báseň, jež mně svojí strukturou a charakteristikou postav asi nejvíc připomíná muzikálovou Divou Báru.
Již zkušení muzikáloví libretisté Petr Štěpán a Miroslav Ondra stvořili napínavý příběh o čisté lásce, nenávisti, pomstě a strachu z neznámého. Příběh krásný, jímavý, ale i brutální. Děj bez jediné trhliny, kterému samozřejmě nechybí také humor a nadhled, jehož nositelkou je povětšinou postava hospodyně Adléty, kterou při předpremiéře kouzelně odehrála populární herečka Alena Antalová. Byla právě tou postavou, kterou každý „vážný' muzikál potřebuje, která odlehčuje a posouvá děj. A také vysvětluje některé situace, v tomto případě ve spojitosti s nadpozemskou postavou Dívky, kterou úžasně odzpívala Elena Juráčková.
Ústřední mileneckou dvojicí jsou pak koňský handlíř, jehož autoři pojmenovali Luka Frane, a rychtářova dcera Eliška. Luku hraje naprosto strhujícím způsobem charismatický Ondřej Studénka, jenž své postavě přiřkl nejen značně tajemný přídech, ale také zajímavou syrovost pěveckého projevu, jaksi civilní a neoposlouchanou. Kristýna Daňhelová je krásnou a éterickou Eliškou, dívkou zprvu naivní, ale citově autentickou. Její rozhovor s kamarádským Vavřincem, jehož si má vzít, ale nemiluje jej, patří k nejsilnějším momentům inscenace a předznamenává její tragické vyústění. Ač Eliška netuší dění věcích příštích, je ochotná pro svou lásku zemřít. Jonáš Florián, veskrze sympatický mládenec, je hlavní obětí milostného trojúhelníku. Nebo čtyřúhelníku.
Na Elišku si totiž myslí i místní hajný Kudla. Od počátku postava nesympatická, obhroublá, svým způsobem tajemná. Nedoceněný voják, s rysy současných veteránů z Iráku či Afganistánu. Nevyzpytatelný muž s nejasnou historií, těkajícíma očima a zlobou v hlase i srdci. Možná byste očekávali, že se z tohoto drsného chlapíka, oblíbenou divadelní mluvou, nakonec stane kladný hrdina… Ale chyba lávky, autoři nechávají svého Jaga dohrát svůj tragický úděl. Nelze přitom nezmínit, že nejčernější postavu celého díla napsal Petr Štěpán pro sebe. Jeho Kudla je sebestředný, násilnický, nespoutaný a divoký. Je protipólem Milana Němce coby rychtáře Heřmana. Ten mnohdy uklidňuje situaci, chce mít „své jisté', přemýšlí, co by pro všechny, včetně milované dcery Elišky, bylo nejlepší. Dobrosrdečný statkář se vším všudy.
Ovšem lví podíl na úspěšném prvním uvedení Devíti křížů mají zejména dva muži: Dirigent Dan Kalousek, který dynamicky hrající orchestr dovedl k přesvědčivému, plnokrevnému výkonu. A pak samozřejmě režisér Petr Gazdík, jenž od počátku s autory spolupracoval a rukou zkušeného divadelního praktika jednotlivé scény usměrnil přesně tam, kam bylo potřeba. Vznikl tak divadelně krásně propojený celek, jehož součástí je nadčasová scéna Emila Konečného, zčásti folkloristické kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové a choreografie Hany Kubinové. Ta nabídla jak tradiční moravské tance, včetně lidové taškařice o zabíjení vlka, tak prvky moderního výrazového tance. (…) Jedná se o dílo, které by si neměl nechat žádný fanoušek muzikálu ujít.
(…) Tvůrci libreta připravili text, který koresponduje s dávnou pověstí, přitom není archaický a na některých místech je nenásilně propojený s veršovaným stylem. Ty písňové, z pera Petra Štěpána, výborně dotvářejí charaktery postav a vykreslují situace, jsou obrazné, poetické a posouvají děj kupředu. Muzika R. Schenka, jeho první muzikálová práce, je skvělá, souzní s libretem, hudebně akcentuje dramatický příběh, je silně působivá a osloví široké spektrum posluchačů.
Autoři a realizátoři inscenace dokázali skvěle vystihnout atmosféru místa, kde se děj odehrává - lesního Hlubokého, a také dávných časů. Již samotný název obce evokuje okolnímu světu vzdálené a do sebe uzavřené lidské hnízdo v srdci lesů. Místní obyvatelé se zde nacházejí ve svém vlastním světě, sevřeném hradbami z palisád, jak to skvěle vystihuje scéna Emila Konečného. (…)
Autoři napsali a společně s realizátory představili hudební drama, které obohatilo starou legendu o nešťastné lásce a současně i o krvavé, mordýřské historce, nemálo nadčasového. Velmi kompaktní celek, kde snad nenajdeme jediné „hluché místo', je zejména první, rozsáhlejší dějství. Navíc, k tragickému závěru, směřující základní linku, se zdařilo vhodně propojit scénami, vnášejícími do děje odlehčující humor i veselí. (…) Potlesk na otevřené scéně si zvlášť zasloužila stálice a hvězda souboru Alena Antalová. Především v první půli zářila a zaplňovala jeviště jako osobitá „dirigentka' jí svěřené „dívčí pracovní čety'. Její Adléta v sobě nesla něco skrytého a trudného. Navenek dala znát jen v náznacích, okolí předávala optimismus, humor i životní moudrost. Drobně, v souladu s rozsahem role, jí vtipně sekundovala Dora Marty Matějové.
(…) Elena Juráčková (Dívka) svým čistým, lyricky jemným pěveckým projevem, s pěknou barvou hlasu, silně oslovila nejen mě, ale určitě všechny premiérové posluchače a diváky.
Devět křížů, původní domácí muzikál, dal vznik zajímavé, pozoruhodné inscenaci. Na úspěchu a vyznění mají zásluhu všichni na jevišti, včetně nejmenovaných. Nebyl tu jediný, který by, třeba v různé míře, pochvalu nezasloužil. (…) Režie se chopil, s citlivým porozuměním, zvlášť povolaný Petr Gazdík. Výborný pěvec, disponující hlasovým fondem velkého rozsahu, zářil v mnoha zdejších velkých rolích. Jak čas letí, je i výborným a uvážlivým režisérem, s citlivým ponorem, vhledem i přesnou mírou pro velké drama, jak v hudebním divadle, tak v činohře.
Původní muzikál domácí provenience je jednoznačně úspěchem nově vzniklé autorské trojice, nesporným obohacením repertoáru Městského divadla Brno i současné domácí tvorby muzikálového žánru. Možno se jen těšit, jak bude vzniklé autorské trio z dílny MdB pokračovat. Jejich Devět křížů nepochybně a právem vyvolá široký zájem a divácký ohlas. Jistě neujde pozornosti jiných scén, a všech, kteří se věnují hudebnímu divadlu.
(…) Autoři textu Petr Štěpán a Miroslav Ondra dokázali všeobecně známé pověsti o svatebčanech zavražděných zhrzeným nápadníkem v lesích u Velké Bíteše vtisknout nečekanou, ozvláštňující, ale přitom funkční zápletku se vším potvrzujícím vyústěním. Jde o sdělení po všech stránkách jasné.
Ačkoli by si cynik mohl pomyslet, že autoři své vyznění osoby skutečného pachatele devíti vražd zvolili poněkud „sluníčkově', k tragickému příběhu to sedí skvěle. Navíc, právě v dnešní neklidné době válečných a uprchlických časů vůbec není na škodu přidat k tématu smrtonosné lásky čitelný morální apel, který bohužel velmi pravdivě pojmenovává skutečnost, že nepotřebujeme cizí padouchy, neboť si dobře vystačíme i „z vlastních zdrojů'.
Mravný i uvěřitelný výklad by ovšem ještě neudělal dobrý muzikál. Ale znovu - vůbec první muzikálová hudba mladého skladatele Robina Schenka, který pro divadlo zatím skládal jedině scénickou muziku, představuje nečekaně slušný zážitek. Přesně v duchu základní autorské myšlenky, že takto silný příběh se nemusel odehrát jen na moravském venkově v první půlce 16. století, nejsou hudba ani texty historizující nebo folklorní. (…)
Úspěšní jedinci si umí ideálního partnera přivolat a udržet si ho, ti ostatní jen beznadějně hledají. Do jaké skupiny patříte vy?
Pokud si přejete mít kvalitní a trvalý partnerský vztah, je nutné podniknout určité kroky.
Během dvoudenního kurzu, který se koná 20. a 21. září 2019, vás těmito kroky osobně provede celosvětově uznávaná psychoterapeutka a autorka bestsellerů New York Times, Katherine Woodward Thomas.
Osoby, které mají harmonické a láskyplné vztahy a pociťují lásku bez podmínek, vědí, že je důležité neustále pracovat na vzájemném osobním rozvoji a také na rozvoji samotných vztahů.
Katherine Woodward Thomas vytvořila dvě klíčové metody, kterými je nezbytné projít, abyste jednou provždy změnili svůj náhled na partnerský vztah, začali zažívat lásku bez příčiny a žili spokojeně s tím pravým partnerem.
Během prvního dne, s plnou podporou odborného vedení od světově uznávané terapeutky pro manželství a rodinné vztahy, Katherine Woodward Thomas, zjistíte:
Druhý den vám radikálně změní zbytek života v partnerském vztahu. Zažijete transformační zážitek vedený zkušenou psychoterapeutkou. Zjistíte, jak můžete, bez ohledu na naučené vzorce chování a jednání ve svých partnerských vztazích, prožívat krásné a zdravé osobní, rodinné a pracovní vztahy. Je to jednodušší, než si možná myslíte!
Lidé, kteří absolvovali kurz Katherine, říkají:
Jak si do života přivolat toho pravého a mít bezpodmínečně láskyplný, funkční a trvalý vztah, o kterém zatím jen sníte?
To si přeje každý z nás, protože kvalitní vztahy jsou naší základní potřebou…
Právě díky tomuto přirozenému lidskému instinktu se odborníci jako Katherine Woodward Thomas, Marci Shimoffová, Will Bowen, Petr Casanova a mnoho dalších uznávaných lídrů zaměřili na odhalení tajemství lásky a fungujících mezilidských vztahů.
Jedna věc, která spojuje všechny světově proslulé odborníky a autory bestsellerů, je LÁSKA - konkrétně váš vnitřní stav lásky, tedy sebeláska. Pokud je váš vnitřní stav lásky v harmonii, tak:
Stačí si zakoupit vstupenku na tento kurz a váš partnerský život už nikdy nebude stejný jako dřív!
Potkala jsem ho v brněnské kavárně, bylo to v den, kdy jsem se rozhodla, že už nebudu hledat lásku a nechám to osudu. Jirka seděl u okna, četl knihu a popíjel kávu. Zaujal mě na první pohled, ale nechtěla jsem ho rušit. Když se naše pohledy konečně setkaly, usmál se a já věděla, že to je on.
Začali jsme si psát, pak jsme si volali a po týdnu jsme se sešli na první rande. Procházeli jsme se po Špilberku a povídali si o všem možném. Zjistili jsme, že máme spoustu společného, od lásky k cestování až po stejný smysl pro humor. Cítila jsem se s ním tak přirozeně a uvolněně, jako bych ho znala celý život.
O dva měsíce později mě Jirka pozval na romantický víkend do Lednice. Procházeli jsme se parkem, navštívili zámek a večer sledovali západ slunce. Tam, v objetí, mi řekl, že mě miluje. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla uvěřit, že se mi to děje. V tu chvíli jsem věděla, že našla jsem svou životní lásku.
Dnes jsme spolu už pět let a pořád se milujeme stejně, možná ještě víc. Každý den s Jirkou je pro mě dar. Naučil mě, že láska může přijít, když ji nejméně čekáte, a že nejdůležitější je být sama sebou a věřit v osud. A já vím, že naše pohádka bude mít šťastný konec.